Jaro - příběh nového domova...
Myšpule Stín se odlepil od rohu hřbitovní zdi,
dole na kraji Jestřebské návsi. Myšpule polekaně ustoupila o krok dozadu. Se
Stínem nepočítala, byla již tak zvyklá na své experimenty s výlety na
druhou stranu a do svatyně ve Věži, že ji úplně vypadlo podívat se do počítače
na fázi Měsíce. Byl Jupiterův čtvrtek, to věděla zcela bezpečně, ostatně to byl
důvod její dnešní návštěvy svatyně na druhé straně. Jupiter je nejsilnější
planeta, vliv jehož záhadných a pro dnešní svět zapomenutých inteligencí, byl
v některých jejích experimentech poměrně podstatný. Ale na měsíc zcela
zapomněla a to byla chyba. Měsíc v úplňku totiž způsoboval úplňkový Stín,
známý všem, kdo chodívají na druhou stranu. Ale těch v dnešním světě
pravda již moc není, ušklíbla se Myšpule v duchu nad tou myšlenkou. Jemné
tělo těch, kdo se pohybují na druhé straně obvykle není vůbec vidět, lze ho
zahlédnout jen úkosem, spíše to většinou vypadá jako nějaký oční klam, ovšem
krom úplňkové noci, kdy je vidět jeho temný Stín pohybující se krajinou zalitou
měsíčním světlem ovšem bez někoho, kdo by onen zmiňovaný stín svým tělem
tvořil, což by mohlo na kolemjdoucí působit dosti strašidelným dojmem. Naštěstí
dnes již málokdo chodil pěšky, takže pravděpodobnost, že by Myšpule na vesnické
návsi chvíli před půlnocí kohokoliv potkala, byla minimální. Přesto se raději
v temném úkrytu za hřbitovní zdí pořádně rozhlédla, než silou myšlenky
doslova „přeletěla“ náves až před zájezdní hostinec „Pod věží“ v jehož
útulných pokojích v prvním patře právě bydlela. Nedalo jí to, aby nedbaje
nebezpečí, že někoho poleká svým Stínem, nenahlédla do oken hospody v přízemí.
Kdyby byla právě „živá“, tedy v tom normálním „hmotném skupenství“ po
tváři by se jí rozehrál úsměv nad křepčícími, již lehce ožralými tvářemi
sousedů, které tak důvěrně znala. Takhle se pousmála jen v duchu,
nepatrnou chvilinku /těžko říci jak dlouhou, neboť na druhé straně neexistovalo
nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo náš čas, jako posloupnost nějakého
děje, tam bylo vše jakoby „naráz“/ zaslechla pár tónů s Verunčiny
harmoniky a nenápadně vklouzla do domu. Prolétla kolem kotle, skoro se lekla,
že se opaří, pak ji to ovšem došlo, což ji opět pobavilo, prolétla dveřmi jako
vánek… a vklouzla do svého těla, nehybně sedícího před oltářem v prostřední
sednici. Jen psi polekaně vylétli a se štěkotem běželi ke dveřím. „No tak,
Maxina, Princezno, co děláte, fuj já jsem se lekla“, řekla Eva a já se
v tu chvíli před oltářem po hodině opět nadechla….
„Ahoj lásko“, řekla jsem Evě. Ta se na mne
podívala z vyvýšené kuchyně. „Co blbneš?“ odpověděla, „pojď jíst, bude to
hotové“. Teprve nyní mi došla ta překrásná vůně všude kolem. Rozesmála jsem se,
nyní však opravdovým tělesným smíchem nad tím, že jsem těžko mohla cítit Evčinu
skvělou kuchyni, když jsem skoro celou hodinu pozemského času byla „tam“ na
druhé straně …. V televizním pořadu National Geografic „Soudný den“ právě
někdo pronesl: „Už dvanáct let nepracuju, protože se připravuju…“ Myšpule
s Eve na sebe pohlédly a hlasitě se rozesmály….
Jen několik hodin před tím, jsem šla, nebo spíše
skoro běžela pod pokroucenými kmeny borovic, na okraji Dlouhého hřebene plného
mých tajných svatyň sloužících k uctívání Prastarých Bohů, tak umně
skrytých před starousedlíky, že dosud žádnou z nich nikdo nenašel a nikdo
krom mne a Eve, a my jsme si nechávaly svá tajemství pro sebe, nevěděl, kde
přesně v rozeklaných věžích na jeho dlouhém a vysokém vrcholu jsou. Byla
tam svatyně Venušské Bohyně Lady, mokrá jeskyně lunární paní milosrdenství a
odpuštění Mokoš a mocného rohatého boha cest, obchodů a magie, tajemného vládce
podsvětí Welese, byl tam oltář ve větvích vzrostlého dubu, zasvěcen Prabohu -
mocnému vládci bouří Perunovi, byl tam ohnivý kámen martického Svarožiče, skála
rozednění slunečního Boha Dažboga i přísná prastará borovice ovinutá třemi
stuhami v černé barvě, připomínající tak číslo patřící saturnskému bohovi
spravedlnosti a soudu, přísnému Provemu… Jen hučení kolem jezdících aut občas
vytrhlo moji mysl zasněnou kdesi v rozeklaných vrcholcích skal, chránících
mé Svatyně Prastarých, nad nimiž právě kroužil páreček dravců, nijak se
nenechajíc rušit hlukem lomozem postmoderního světa, který svými chapadly
pomalu dosahoval až sem, na samý kraj modernity, na křižovatku pod Věží,
křižovatku dvou světů a mnoha různých osudů těch, kteří se Tu rozhodně nevidí
Poprvé…
Pospíchala jsem k Věži dlouhou rovinkou,
táhnoucí se od pomníku svaté Starosty, mé fousaté patronky, k jejímž nohám
chodívám zapalovat svíce a vonné obětiny a které tak ráda donesu jarní kytičku
petrklíčů, mateřídoušek, nebo rychle vadnoucích, zářivě žlutých pampelišek,
podél Hastrmanova rybníku a Mnichovské průrvy, přes starý borovicový hvozd
zrytý tisíci kopýtky mladých divokých selátek, kolem skalních věží dlouhého
hřebene až ke starobylému hostinci Na rychtě, který vůní staročeských pochoutek
vítal každého, kdo do vsi pod Věží zavítal. Chtěla jsem do bytečku nad hospodou
dojít ještě před úplným soumrakem a těšila jsem se, jak Evču potěším kyticí plnou
právě přicházejícího jara.
Cestou jsem si všimla, jak v jezírku na
západní straně Věže, se nádherně odráží její strmé skalní stěny, jak svoji
světlostí rozpouští nechtěnou hněď loňského rákosí, skrz nějž se ovšem již
začínaly prodírat světlezelené výhonky toho letošního nového…Vzpomněla jsem si
v tu chvíli na opojný pocit rozdílu mezi světy sucha a vody, když tělo prořízne
průzračné chladné a křišťálově čisté vody některého z mnoha rybníků kraje
pod Horou, kdy se plíce zalknou nenadálou absencí kyslíku a škubnou tělem
nečekaným ledovým chladem jarní vody, plné vzpomínek na právě skončenou zimu,
která o sobě ještě některá rána dává vědět okrasnými výšivkami ledových krajek
na jejich březích. Do kraje pod Horou konečně přišlo ten rok už tolik očekávané
Jaro.
Kniha
Do kraje pod Horou
mne před třemi a půl léty přivedla Kniha. Setkání s ní bylo rozbředlé
končící pražskou zimou, zcela náhodné a vlastně nechtěné. Kniha na mne čekala
v jednom zapadlém knihkupectví v malé, zapomenuté uličce uprostřed
pražského Žižkova, čtvrti bohémů, pijanů, cikánů a mágů. Nenápadně mne
vyhlížela z výlohy, v zeleném přebalu, jakoby na ručním papíře,
s výrazným symbolem hned na titulní stránce, tajemným znakem vyvolávajícím
Touhu po jeho pochopení a záhadným titulem Theurgie magické evokace. Tenkrát
jsem naprosto netušila, kdo je onen doktor Kefer, autor Knihy, ani co je to
teurgie, magie ani evokace. Netušila jsem, že setkání s Knihou zcela změní
můj život… Pár listů recyklovaného papíru, velmi obtížně pochopitelný
filozoficko-náboženský text s tenkrát absolutně nepochopenými informacemi,
mělo své velmi zvláštní kouzlo, jednak schopnost přitahovat další knihy a pak,
po jejím intenzivnějším „zkoumání“ neboť se v tomto případě opravdu
zdráhám použít slovo „četba“, se ve čtenářově životě nakupí takové situace,
vedoucí ve finále k čemusi, známému jako Iniciace,
neboli: zasvěcení, většinou se projevující totální destrukcí nyní již ne
„čtenářova“, ale „adeptova“ života, vedoucí k jeho totální vnitřní přeměně
nezbytné k tomu, aby později pochopil vše nutné k pobytu na druhé
straně.. Bohužel, tato fáze setkání s Knihou je velmi bolestná a pro
valnou většinu žijících obyvatelů tohoto postmoderního Aeonu zcela
nepochopitelná. Adept je konfrontován s Realitou zahrnující krom
viditelného též neviditelné, což pochopitelně klade značné nároky na jeho celkovou
psychickou soudružnost, identitu a morálku.