Přelož si mě - Translate Me !

středa 7. srpna 2013


Jaro - příběh nového domova...

Myšpule Stín se odlepil od rohu hřbitovní zdi, dole na kraji Jestřebské návsi. Myšpule polekaně ustoupila o krok dozadu. Se Stínem nepočítala, byla již tak zvyklá na své experimenty s výlety na druhou stranu a do svatyně ve Věži, že ji úplně vypadlo podívat se do počítače na fázi Měsíce. Byl Jupiterův čtvrtek, to věděla zcela bezpečně, ostatně to byl důvod její dnešní návštěvy svatyně na druhé straně. Jupiter je nejsilnější planeta, vliv jehož záhadných a pro dnešní svět zapomenutých inteligencí, byl v některých jejích experimentech poměrně podstatný. Ale na měsíc zcela zapomněla a to byla chyba. Měsíc v úplňku totiž způsoboval úplňkový Stín, známý všem, kdo chodívají na druhou stranu. Ale těch v dnešním světě pravda již moc není, ušklíbla se Myšpule v duchu nad tou myšlenkou. Jemné tělo těch, kdo se pohybují na druhé straně obvykle není vůbec vidět, lze ho zahlédnout jen úkosem, spíše to většinou vypadá jako nějaký oční klam, ovšem krom úplňkové noci, kdy je vidět jeho temný Stín pohybující se krajinou zalitou měsíčním světlem ovšem bez někoho, kdo by onen zmiňovaný stín svým tělem tvořil, což by mohlo na kolemjdoucí působit dosti strašidelným dojmem. Naštěstí dnes již málokdo chodil pěšky, takže pravděpodobnost, že by Myšpule na vesnické návsi chvíli před půlnocí kohokoliv potkala, byla minimální. Přesto se raději v temném úkrytu za hřbitovní zdí pořádně rozhlédla, než silou myšlenky doslova „přeletěla“ náves až před zájezdní hostinec „Pod věží“ v jehož útulných pokojích v prvním patře právě bydlela. Nedalo jí to, aby nedbaje nebezpečí, že někoho poleká svým Stínem, nenahlédla do oken hospody v přízemí. Kdyby byla právě „živá“, tedy v tom normálním „hmotném skupenství“ po tváři by se jí rozehrál úsměv nad křepčícími, již lehce ožralými tvářemi sousedů, které tak důvěrně znala. Takhle se pousmála jen v duchu, nepatrnou chvilinku /těžko říci jak dlouhou, neboť na druhé straně neexistovalo nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo náš čas, jako posloupnost nějakého děje, tam bylo vše jakoby „naráz“/ zaslechla pár tónů s Verunčiny harmoniky a nenápadně vklouzla do domu. Prolétla kolem kotle, skoro se lekla, že se opaří, pak ji to ovšem došlo, což ji opět pobavilo, prolétla dveřmi jako vánek… a vklouzla do svého těla, nehybně sedícího před oltářem v prostřední sednici. Jen psi polekaně vylétli a se štěkotem běželi ke dveřím. „No tak, Maxina, Princezno, co děláte, fuj já jsem se lekla“, řekla Eva a já se v tu chvíli před oltářem po hodině opět nadechla….
„Ahoj lásko“, řekla jsem Evě. Ta se na mne podívala z vyvýšené kuchyně. „Co blbneš?“ odpověděla, „pojď jíst, bude to hotové“. Teprve nyní mi došla ta překrásná vůně všude kolem. Rozesmála jsem se, nyní však opravdovým tělesným smíchem nad tím, že jsem těžko mohla cítit Evčinu skvělou kuchyni, když jsem skoro celou hodinu pozemského času byla „tam“ na druhé straně …. V televizním pořadu National Geografic „Soudný den“ právě někdo pronesl: „Už dvanáct let nepracuju, protože se připravuju…“ Myšpule s Eve na sebe pohlédly a hlasitě se rozesmály….
Jen několik hodin před tím, jsem šla, nebo spíše skoro běžela pod pokroucenými kmeny borovic, na okraji Dlouhého hřebene plného mých tajných svatyň sloužících k uctívání Prastarých Bohů, tak umně skrytých před starousedlíky, že dosud žádnou z nich nikdo nenašel a nikdo krom mne a Eve, a my jsme si nechávaly svá tajemství pro sebe, nevěděl, kde přesně v rozeklaných věžích na jeho dlouhém a vysokém vrcholu jsou. Byla tam svatyně Venušské Bohyně Lady, mokrá jeskyně lunární paní milosrdenství a odpuštění Mokoš a mocného rohatého boha cest, obchodů a magie, tajemného vládce podsvětí Welese, byl tam oltář ve větvích vzrostlého dubu, zasvěcen Prabohu - mocnému vládci bouří Perunovi, byl tam ohnivý kámen martického Svarožiče, skála rozednění slunečního Boha Dažboga i přísná prastará borovice ovinutá třemi stuhami v černé barvě, připomínající tak číslo patřící saturnskému bohovi spravedlnosti a soudu, přísnému Provemu… Jen hučení kolem jezdících aut občas vytrhlo moji mysl zasněnou kdesi v rozeklaných vrcholcích skal, chránících mé Svatyně Prastarých, nad nimiž právě kroužil páreček dravců, nijak se nenechajíc rušit hlukem lomozem postmoderního světa, který svými chapadly pomalu dosahoval až sem, na samý kraj modernity, na křižovatku pod Věží, křižovatku dvou světů a mnoha různých osudů těch, kteří se Tu rozhodně nevidí Poprvé…
Pospíchala jsem k Věži dlouhou rovinkou, táhnoucí se od pomníku svaté Starosty, mé fousaté patronky, k jejímž nohám chodívám zapalovat svíce a vonné obětiny a které tak ráda donesu jarní kytičku petrklíčů, mateřídoušek, nebo rychle vadnoucích, zářivě žlutých pampelišek, podél Hastrmanova rybníku a Mnichovské průrvy, přes starý borovicový hvozd zrytý tisíci kopýtky mladých divokých selátek, kolem skalních věží dlouhého hřebene až ke starobylému hostinci Na rychtě, který vůní staročeských pochoutek vítal každého, kdo do vsi pod Věží zavítal. Chtěla jsem do bytečku nad hospodou dojít ještě před úplným soumrakem a těšila jsem se, jak Evču potěším kyticí plnou právě přicházejícího jara.
Cestou jsem si všimla, jak v jezírku na západní straně Věže, se nádherně odráží její strmé skalní stěny, jak svoji světlostí rozpouští nechtěnou hněď loňského rákosí, skrz nějž se ovšem již začínaly prodírat světlezelené výhonky toho letošního nového…Vzpomněla jsem si v tu chvíli na opojný pocit rozdílu mezi světy sucha a vody, když tělo prořízne průzračné chladné a křišťálově čisté vody některého z mnoha rybníků kraje pod Horou, kdy se plíce zalknou nenadálou absencí kyslíku a škubnou tělem nečekaným ledovým chladem jarní vody, plné vzpomínek na právě skončenou zimu, která o sobě ještě některá rána dává vědět okrasnými výšivkami ledových krajek na jejich březích. Do kraje pod Horou konečně přišlo ten rok už tolik očekávané Jaro.

Kniha

Do kraje pod Horou mne před třemi a půl léty přivedla Kniha. Setkání s ní bylo rozbředlé končící pražskou zimou, zcela náhodné a vlastně nechtěné. Kniha na mne čekala v jednom zapadlém knihkupectví v malé, zapomenuté uličce uprostřed pražského Žižkova, čtvrti bohémů, pijanů, cikánů a mágů. Nenápadně mne vyhlížela z výlohy, v zeleném přebalu, jakoby na ručním papíře, s výrazným symbolem hned na titulní stránce, tajemným znakem vyvolávajícím Touhu po jeho pochopení a záhadným titulem Theurgie magické evokace. Tenkrát jsem naprosto netušila, kdo je onen doktor Kefer, autor Knihy, ani co je to teurgie, magie ani evokace. Netušila jsem, že setkání s Knihou zcela změní můj život… Pár listů recyklovaného papíru, velmi obtížně pochopitelný filozoficko-náboženský text s tenkrát absolutně nepochopenými informacemi, mělo své velmi zvláštní kouzlo, jednak schopnost přitahovat další knihy a pak, po jejím intenzivnějším „zkoumání“ neboť se v tomto případě opravdu zdráhám použít slovo „četba“, se ve čtenářově životě nakupí takové situace, vedoucí  ve  finále k čemusi, známému jako Iniciace, neboli: zasvěcení, většinou se projevující totální destrukcí nyní již ne „čtenářova“, ale „adeptova“ života, vedoucí k jeho totální vnitřní přeměně nezbytné k tomu, aby později pochopil vše nutné k pobytu na druhé straně.. Bohužel, tato fáze setkání s Knihou je velmi bolestná a pro valnou většinu žijících obyvatelů tohoto postmoderního Aeonu zcela nepochopitelná. Adept je konfrontován s Realitou zahrnující krom viditelného též neviditelné, což pochopitelně klade značné nároky na jeho celkovou psychickou soudružnost, identitu a morálku.